Po jižním pobřeží Anglie: den 2.
20. Srpen 2009
Po klidné noci v tichém rodinném penzionu nás čekalo docela zajímavé ráno, na které s úsměvem rádi vzpomínáme. Ale pojďme se na skok vrátit ještě k sobotnímu večeru, kde to všechno celé pomalu začíná.
K penzionu jsme dorazili až za tmy a to kolem půl desáté. Cestou, za Petrovo dokonalé navigace, jsme okolo penzionu projeli a až po kilometru zjistili, že už vyjíždíme ven z města a musíme se vrátit. I přes tak pozdní hodinu nás majitelé s úsměvem přivítali a penzionem provedli. S údivem, který jsme na sobě nedali znát, jsme si prohlédli „koupelnu“, která byla na chodbě a sdíleli jsme ji s vedlejším pokojem. No koupelna, on to byl spíše sprchovací kout s umyvadlem. Ale jak už jsem psal na začátku, noc byla nakonec klidná a my vyčerpaní, padli a spali.
Ráno, nevím, jestli se Evlynka špatně vyspala a nebo jestli ji stále ležela v žaludku naše sdílená koupelna, každopádně s ní začalo být veselo. Ke snídani jsme se došourali jako poslední a oba se podivili nad společnou jídelnou. V prostoru 4x4 metry, byly umístěny 4 stoly, přičemž měl každý stůl stejný počet židlí. Takže jsme tam seděli jak sardinky. A v tom to začalo. Evelyna začala hudrovat na vše kolem… Na jídlo, na obrazy na stěně, na stísněný prostor a hlavně nešla nijak uklidnit. A ani ji nešlo vysvětlit, že i když ji lidi kolem nerozumí, tak z gest poznají oč se asi jedná. Po 5ti minutkách nespokojení přišel majitel s dotazem, zda si dáme kontinentální snídani nebo jestli chceme udělat anglickou? Jelikož nám poslední dobou oběma začala chutnat anglická varianta, tak jsme si ji poručili oba. Jen co pan domácí odešel do kuchyně, Evuška začala lamentovat nanovo! Tentokráte ale na lidi kolem… Tamten pán všude drobí, ta paní u stolu naproti strašně nahlas mlaská atd. atd. Uplynulo pět minut pan majitel nám přinesl krásnou snídaní, na které jsme si nakonec oba skvěle pochutnali. Chutnala by nám určitě o malinko víc, kdyby nám pán při podávání té krásné snídaně neřekl to co řekl: „Už jste se jistě seznámili s vaším kolegou z České Republiky“ a ukázal na mladého kluka, sedícího vedle nás. Jakmile jsme to zaslechli, ihned jsme ztuhli a Evelynka navíc zrudla jak klaunův nos. De facto ihned se situace uvolnila a my se studentem ČVUT zapovídali. O pár minut později jsme do debaty vtáhli i všechny ostatní hosty a bylo veselo. Ve finále to byla hodně příjemná snídaně, kdy každý vyprávěl své zážitky z cest. Mohl bych o tom psát sáhodlouhý román a více se rozepisovat, ale na to zde nemám moc prostoru, a navíc, kdo by to četl?
Po snídani jsme se už moc dlouho nezdrželi, zabalili si svých pět švestek a šli pro kola. Počasí se nám opravdu tento víkend extrémně povedlo, takže cestování na kolech bylo více jak příjemné. Dnes jsme měli na začátek cesty naplánováno po Southamptonu asi pět geokešek, které nás měli dovést do New Forest National Park.
New Forest National Park je veden v Anglii jako národní park od roku 2004. Najde v něm přírodě blízké ekosystémy anglických nížin - lesy, vřesoviště a rašeliniště. Kdo se v něm jednou ocitne, zjistí, že to je hotový ráj koní a dalších volně se pohybujících zvířat. Více informací o parku naleznete v odkazech pod článkem.
Ihned po překročení hranic parku jsme byli okouzleni, na první pohled, nedotčenou a tak trochu divokou krajinou. Po pár metrech jízdy parkem, se po pravé straně rozprostřela zelená louka, tu a tam divoký králík, a uprostřed stál velký mohutný strom celý bez kůry a bez jediného lístku. Jeho barva byla od kořenů až po konečky větviček bílá a působil v kontrastu s okolní zelenou krajinou opravdu impozantně. A první fotka byla hotova. Rozjeli jsme se pomalým, klidným tempem dál a užívali si klidu čistého vzduchu. Relaxovali. Asi po kilometru jsme si to bez šlapání fičeli z mírného kopečka a mírnou zatáčkou sjížděli na malý palouček, skrz který vedla naše cesta. Nevěřili jsme vlastním očím. Volně se pasoucí stádo koní! Zastavili jsme se a v klidu si je prohlíželi a fotili. Evelynce to nedalo a pomalým krkem se k jednomu z nich přibližovala. Chtěla si ho pohladit a dát mu z ruky jablíčko. Kobylka neutekla a nechala se krásně pohladit. Jen si nás oba dva prohlížela svýma hlubokýma černýma očima. Ale nakrmit problém z ruky, byl pro Evelynku menší problém… Strašně se bála, že ji kousne. Ale nestihl... Evuška vždy s jablíčkem ucukla a tím pomalu a jistě, nevědomky, vylákala kobylku až na silnici. Sice jsme doteď v parku žádné auto nepotkali, ale bylo jasné, že po asfaltové cestě tu a tam nějaké projede. A bylo to tu! Z každé strany se z ničeho nic objevilo jedno auta. Řidiči obou aut, i jejich spolujezdci, se smáli, když viděli jak si kobylka postavila hlavu a my ji nemohli z cesty ničím odlákat. Připadali jsme si jak v nějaké bláznivé italské komedii, kde se stávají samé naschvály. Nakonec se kobylka umoudřila a šla zpět ke stádu na zelenou louku. Všichni jsme využili situace, že je silnice volná a rychle ujížděli pryč. Pryč krásnou zelenou přírodou, kde se po okrajích pásla stáda koní, krav, ovcí nebo divokých králíků.
Od samotného vjezdu do parku, jsme měli v Gesce souřadnice jedné virtuální kešky. Souřadnice nás zavedli do jedné malebné vesničky uprostřed parku. Cestu lemovali krásné staré původní domky se slaměnými střechami a bílou omítkou s dřevěným zdobením. Vísku projíždíme opravdu krokem, protože sleduje šipku na navigaci. Když najednou slyšíme hlasitý dusot doprovázený zvonky. Co to? A náhle se před námi prohnalo, bez jakéhokoliv lidského doprovodu, stádo krásně vypasených stračen se zvonky na krku. Než jsme vytáhli foťák, byli bohužel pryč. Škoda! Naštěstí se z ničeho nic z dálky vyběhla jedna opožděná kravička, která už našemu objektivu neutekla. To už jsme ale byli jen pár metrů od finálních souřadnic naší kešky.
Souřadnice nás zavedli na malebný hřbitov s malým kostelíkem uprostřed. Pomalu procházíme krásně upraveným hřbitovem kolem náhrobků s letopočty z 18. století. Po těle nás lehce mrazí. Tak staré náhrobky jsme ještě nikdy nečetli. Zvedneme hlavu a vidíme, že se loudavým krokem blížíme ke vzrostlému stromu, pod kterým je malá dřevěná lavička a jeho dlouhé větve zlehka zakrývají vysoký pomníček. A právě tento náhrobek má být cílem naší cesty. S otevřenou pusou čteme jméno muže, který na tomto místo navěky odpočívá: „Arthur Conan Doyle“. Splnili jsme úkoly, které souviseli s keší a na památku zanechali jednu symbolickou českou korunku. Pak už se jen posadili jsme do stínu na malou lavičku a jen tak se rozhlíželi kolem.
Sir Arthur Ignatius Conan Doyle, slavný britský lékař, politik, právník, muž oceněný titulem rytíře a především autor slavného Sherlocka Holmese. Více informací o toto slavném muži naleznete v odkazech pod článkem.
Po několika minutách rozjímání jsme se vydali opět na cestu a hledat další keš. Na finálních souřadnicích jsme nalezli další místní skvost. Obrovské americké sekvoje. Nikdy jsem netušil, že uvidím něco tak kolosálního. Vždy to pro mě byl jen velký strom, ale tak velký? Nakonec jsme mezi těmito obry nalezli další tři kešky a mohli se vydat na další cestu.
Už se pomalu dostáváme ven z této rezervace, když v tom projíždíme obrovskou loukou. Ať se podíváme doleva či doprava, všude kolem se pasou stovky koní a desítky krav. Skoro jak nějaké safari. Škoda jen, že toto místo narušuje větší množství turistů. Proto raději ani nezastavujeme a jedem dál do města, hledat nádraží.
Konečně u konce naší cesty. Sedíme na nádraží, odpočíváme, vzpomínáme a čekáme na vlak domů. Potřebujeme se po náročné cestě i malinko osvěžit. Vstávám a jdu koupit něco k pití do nápojovému automatu. Skvělá volba. Ale nezval bych ten automat nápojovým nýbrž výherním. Proč? No, vhodil jsem do něj jednu libru a namačkal kód vody bez bublinek, ale… Najednou z něj začaly padat vody jedna za druhou a to doslova a do písmene. Ze spodní přihrádky jsem totiž vytáhl jednu Fantu a dvě čisté vody. Super deal! Nedalo mi to, a vrátil jsem se k automatu ještě jednou. A situace se opakovala, jen jsem místo jedné vody „vyhrál“ gumové medvídky. To už ale na nástupiště přijíždí náš vlak. Rychle vše sbalíme a vyrážíme na dvouhodinovou cestu, směl Londýn.
Tak zase někdy, bye bye…
Odkazy:
Geocaching: Elementary, my Dears
Fotogalerie: New Forest National Park
Wikipedia: Sir Arthur Ignatius Conan Doyle
Wikipedia: New Forest National Park
Komentáře
evelyn:
Ja jsem totalne prekvapena!! strasne moc se mi to libi! Dekuju milacku, povedlo se ti to! :-)
Tak zase priste ahoj!
:-)