Na úvod 3. dílu naší cesty, bych chtěl věnovat pár řádků k přiblížení průběhu svatby, čí byla, jaké párty/obřady se konaly a všeobecně jaký byl harmonogram. Pozvání na indickou svatu, jsme obdrželi od naší indické kamarádky June, která žije a pracuje v Londýně. Tradiční bengálská svatba trvala dva dny a vystřídalo se na ní asi 250 lidí. První den, v sobotu, se konaly dvě párty, v neděli bylo volno a v pondělí probíhaly dva obřady.
Po dlouhém a únavném letu, jsme konečně přistáli v Kalkatě, v bývalém hlavním městě Indie, kde nás oproti Dubaji čekal šok! Letiště bylo malinké, špinavé, tu a tam se u stěny krčil hliněný květníček s kusem suché větve, která vzdáleně připomínala kdysi živou rostlinku. Okna v příletové hale byla špinavá v horším případě byla rozbitá nebo nebyla vůbec a o podživených kočičkách a otravném hmyzu ani nemluvě. No, jak už jsem napsal, byl to šok! Ale z nějakého zvláštního důvodu jsme se jen smáli a líbilo se nám tu. Nedokážeme vysvětlit čím to bylo, asi to bylo něco tak exotického a nevšedního, že jsme se mohli oprostit od naší civilizovanosti, hodit všední stres a shon za hlavu a zároveň si připadat tak civilizovaní, vyspělí a volní. Naše cesta po Indii začíná.
Díky tomu, že naše první tři dny byly spojeny s tradiční bengálskou svatbou, byl pro nás na letišti předem zajištěn taxík, který nás měl odvézt do hotelu a následně na Mehndi Party. Cesta taxíkem (auto z 60tých let) odporovala všemu, co známe z Evropy! Rychlost se dodržovala jen sporadicky a to ještě jen od oka, protože tachometr nefungoval a vlastně neměl ani ručičku, která by ji ukazovala. Postraní zpětná zrcátka byla utržená, ostatně jako u většiny místních aut, a řidič prakticky non-stop troubil stejně jako ostatní účastníci silničního provozu, bez rozdílu o jaký dopravní prostředek se jedná – od kola počínaje a konče u tramvají. Nezapomenutelný vstup do Kalkaty, a to byl teprve začátek… Po několika set metrech jsme začali pochybovat, zda jedeme po správně straně silnice a zda zde vůbec fungují nějaké dopravní předpisy. Není totiž vůbec výjimkou potkat protijedoucí auto vlevo namísto vpravo, kličkovat ve městě mezi krávami, kozami či prasaty, nebo za pomoci klaksonu projet křižovatku na červenou. Pro našince je to něco nepředstavitelného a velice těžko se to popisuje.
Asi po hodinové jízdě, která nás nepřestávala udivovat jsme dorazili do našeho hotelu. Ale jelikož nevěsta nám neustále připomínala, že všude musíme být na čas, abychom nic nepromeškali, vydali jsme se bez odpočinku na 1. párty - Mehndi párty. Už během prvního dne, kdy se konaly první dvě párty, jsme zjistili, že se Indové nikam neženou, alespoň v takto slavnostní den, a na vše mají spoustu času. Ale ve finále to vypadalo tak, že nic nezačínalo na čas nýbrž s dvouhodinovým zpožděním a my všude museli čekat na ostatní svatebčany. A Mehndi párty nebyla výjimkou. Když jsme dorazili, přípravy byly v plném proudu a tu a tam se mihnul někdo, kdo přijel na čas stejně jako my. Tato akce se konala na krásném zeleném paloučku na břehu, bohužel špinavé, řeky Gangy. Nad hladinou řeky se tyčilo velké molo se zeleným kobercem a na samém konci se nacházel bar. A právě při prohlídce tohoto baru, jsme byli svědky, jak se zde udržuje pořádek. Jeden z číšníků, který před několika minutami uklízel zelený palouček od odpadků a nasbírat dvě plné plastové popelnice, přišel za námi na molo a bez jakéhokoliv ostychu všechny odpadky vysypal do řeky. Byla to strašně zvláštní zkušenost, které nás na chvíli zmrazila. Sice je internet plný toho, jak je Ganga špinavá a vše na co si vzpomene v ní plave, ale vidět to na vlastní oči je úplně něco jiného. Do teď jsme si mysleli, že když je svatba pořádána na místní poměry vyšší společností, tak se i ke svému okolí budou lidi chovat trochu jinak, ale opak je pravdou. Tito lidé tento přístup ke svému okolí mají zakódován někde hluboko v sobě a vůbec si neuvědomují jak intenzivně ničí své okolí a vlastně i svůj život. Jsme zvědavi, čeho všeho ještě budeme svědky.